Při pohledu zpět na první týdny s člověkem, který se nyní zdá být cizí, se mnozí přistihnou při jedné myšlence: Byl jsem to já?
Ty bezesné noci čekání na jeho zprávu, obsedantní myšlenky, fyzická bolest na hrudi z jeho nepozornosti – z toho všeho jsme si udělali kult, upřímně věříce, že jedině tak vypadá ta pravá, všepohlcující vášeň, uvádí zpravodaj .
Neurobiologové jen přikyvují: ano, vypadá to tak, ale přesně tak, jak vypadá chemická závislost. Mozek milence a mozek narkomana pracují podle podobných schémat, kde je hlavním vodičem dopamin, neurotransmiter touhy a očekávání.
Pixabay
Každý hovor, každé rande, každý projev pozornosti se stává dávkou tohoto hormonu do centra odměny a vytváří silnou smyčku: sjet se – chci víc. V tom spočívá past: to, co mylně považujeme za „oheň vášně“, je často spalování našeho vlastního dopaminového systému, který je posedlý touhou získat od určité osoby další dávku.
Euforii vystřídá úzkost, když se dávka opozdí, a odloučení způsobí skutečný absťák s nespavostí a ztrátou chuti k jídlu – mozek se zoufale dožaduje návratu zdroje svého opojení. Zdravá vazba přichází později a mluví jiným chemickým jazykem – jazykem oxytocinu.
Tento hormon se neprodukuje v honbě, ale v klidu: během důvěrných rozhovorů, dlouhých objetí a společného soužití. Nezasáhne vás do mozku, ale tiše vytváří pocit bezpečí a hlubokého spojení, které už není závislé na emocionální horské dráze.
Proto jsou vztahy postavené výhradně na dopaminových návalech jako život ve stavu permanentní žízně. Neustále máte žízeň a zdá se vám, že právě tato osoba je jediným zdrojem vody, i když ve skutečnosti vás jen napojuje na slané kapky, které vás ještě více dehydratují.
Skutečná intimita začíná tam, kde tato žízeň končí. Když se cítíte dobře nejen v okamžiku pestrého setkání, ale i v tichu obyčejného večera, kdy si nemusíte nic dokazovat a nic si nezasloužíte.
Pro dopaminového narkomana je to nuda, ale je to ten tichý plamínek, který vás bude hřát ještě dlouhá léta. Jak rozeznáte jedno od druhého? Zeptejte se sami sebe, jak se cítíte, když váš partner není nablízku.
Prázdnota, panika, pocit, že se život zastavil? Nebo tichý, lehký smutek, za nímž se skrývá jistota, že váš život je stále plný a sám o sobě smysluplný?To první je hlad závislosti, to druhé je vzpomínka na sytost zdravé náklonnosti. Pravá láska neubírá, ale dává sílu.
Nedonutí vás vzdát se přátel, koníčků a snů, ale naopak vás v nich udrží. Pokud kvůli vztahu musíte srolovat svou osobnost do trubky, není to láska – je to anexe.
Na chemické úrovni už zralý vztah není bouří dopaminu, ale rovnováhou. Nastupuje serotonin, který dodává pocit stability a emoční rovnováhy, a oxytocin tmelí pouto.
To je onen pověstný klid, který se tolik bojíme zaměnit za rutinu. Pokud vám tedy váš vztah připadá spíše jako vzrušující, ale vyčerpávající thriller s nepředvídatelným koncem, stojí za to položit si otázku: budujete společný život, nebo spolu hrajete nebezpečnou, ale tolik známou hru zvanou „Závislost“?
Hru, jejíž pravidla nediktuje vaše srdce, ale prastará chemie vašeho vlastního mozku.
Přečtěte si také
- Co dělat, když nemůžete důvěřovat po traumatu: návod na obnovení osobních hranic
- Jak si ověřit, zda je váš vztah zdravý: 7 otázek, které byste neměli pokládat nahlas
