Všimli jste si, že majitelé mohutných molossů mají často sami impozantní artikl, zatímco křehké dívky často venčí miniaturní toy teriéry?
Nejde o hru fantazie, uvádí zpravodaj .
Psychologický experiment, při němž soudci porovnávali fotografie psů a jejich majitelů, ukázal překvapivě přesné shody. Lidé jsou podvědomě přitahováni domácími mazlíčky, v jejichž vzhledu nebo, jak se později ukázalo, povaze vidí odraz svých vlastních rysů.
Pixabay
K této volbě dochází na úrovni hlubokých psychologických postojů, často nevědomě. Člověk, který si cení klidu a důkladnosti, se bude intuitivně vyhýbat hyperaktivním border koliím, zatímco energickému a dobrodružnému typu bude takový společník naopak chybět.
Domácí zvíře se stává živým prodloužením našeho já, jeho chlupatým nebo hladkosrstým vtělením. Studie také naznačuje, že podobnost může být i v chování.
Nespoutaný flegmatik a usedlý bernardýn si budou dokonale rozumět na úrovni společného rozjímání o světě, zatímco duo atleta a jack russella bude vyhledávat dobrodružství. Shoda temperamentů vytváří základ pro harmonický vztah bez bojů a frustrací.
Odborníci na chování zvířat dodávají, že do zvířete často promítáme svá očekávání a potřeby. Ten, kdo chce bezpodmínečnou lásku, si pořídí labradora, zatímco ten, kdo potřebuje pocit ochrany, si pořídí rotvajlera nebo kavkazského ovčáka.
Pes v tomto případě plní nejen roli přítele, ale také kompenzuje určitý vnitřní nedostatek pána. Tento jev funguje i v opačném směru: povaha majitele může časem ovlivnit domácího mazlíčka.
Úzkostný, nervózní člověk často vychovává stejně neurotického psa, zatímco sebevědomý a důsledný vůdce vychovává klidného a poslušného psa. Zvíře se stává zrcadlem, které odráží naše silné a slabé stránky.
Výběr plemene je vždy dialogem se sebou samým, snahou uspokojit skryté touhy. Sen o prestiži vede ke vzácným a drahým plemenům, potřeba dotykového kontaktu – k chlupatým „mazlíkům“, touha po aktivitě – k odolným partnerům pro sport.
Domácí zvíře se, aniž bychom to věděli, mění v symbol našeho postavení, životního stylu nebo nerealizovaných ambicí. Sociologové konstatují, že v moderním světě, kde tradiční sociální vazby slábnou, se domácí zvíře stále více stává „emocionálním partnerem“.
A u takového partnera je logické, že si vyberete někoho, kdo vám rozumí na půl oka, a je vám tedy podobný. To je touha po spřízněné duši, i když na čtyřech nohách.
Naše vlastní zkušenost potvrzuje: psa jen neučíme, ale společně procházíme cestu vzájemného přizpůsobení. Jeho zvyky, reakce, a dokonce i spánkové návyky postupně odhalují známé rysy – naši pomalost nebo naopak vznětlivost.
Toto splynutí je tak přirozené, že si ho přestáváme všímat a bereme ho jako samozřejmost. Výsledkem je jedinečné spojení, kde vnější podobnosti jsou jen špičkou ledovce.
Mnohem důležitější je vnitřní souznění, samotná chemie, díky níž cítíte: tenhle pes je můj a já jsem jeho, a to se nedá vysvětlit jednoduchými slovy.
Je to jedna z nejupřímnějších forem lásky, kdy volba učiněná srdcem nachází nečekané potvrzení v zrcadle a ve výsledcích vědeckých experimentů.
Přečtěte si také
- Co se stane, když chováte kočku ve sterilním bytě: městský stres neviditelný pro svět
- Proč vám venčení psa nahradí kardiologa: vědecké důkazy, které změní váš pohled na domácího mazlíčka
