Zvykli jsme si považovat manželství za statický obraz, který kdysi visel na zdi a nyní se z něj jen občas opráší.
Ve skutečnosti je to živý, dýchající tvor, který roste, onemocní, zotavuje se a zraje podle vlastních vnitřních zákonů, které se neshodují s fasádou společenských očekávání, uvádí zpravodaj .
Psychologové, kteří pozorovali stovky párů, identifikují několik přirozených fází tohoto zrání. Prvním je předmanželské období zamilovanosti, samotná „cukrkandlová“ fáze, kdy je mozek zaplaven hormony a tvrdošíjně odmítá vnímat jakoukoli „hrubost“ u partnera.
Je to čas vzájemného rozpuštění, který je biologicky naprogramován jako dočasný. Pak nastává upřímná a bolestná fáze konfrontace, kdy dva lidé začnou sdílet stejný životní prostor.
Najednou se ukáže, že každý z nich má své vlastní představy, převzaté z rodičovské rodiny, o tom, jak žít, hádat se, utrácet peníze a oblékat ponožky.
To není znamení, že máte špatného člověka, ale nevyhnutelná srážka dvou celých vesmírů. Mnoho párů se této fáze děsí a mylně ji považují za rozpad vztahu, zatímco ve skutečnosti je to jen začátek skutečné, nikoliv dekorativní intimity.
Pokud tuto konfrontaci překonáte, aniž byste utekli nebo jeden druhého zlomili, vstupuje pár do fáze kompromisu. Zde se rodí něco nového – vaše vlastní, jedinečné rodinné hodnoty a pravidla syntetizovaná ze dvou různých světů.
Vzniká samotné „rodinné hnízdo“ s vlastními rituály, vtipy a způsoby řešení problémů. Vztahy přestávají být křehké a stávají se celistvými, partneři se začínají cítit jako tým chránící společné hranice před vnějším světem.
Další fáze, zralé manželství, může trvat mnoho let, kdy se základy stanou natolik pevnými, že jimi vnější bouře a stresy již nemohou otřást. Je to zlaté období stability a hlubokého porozumění, kdy se již znáte tak dobře, že mnoho věcí prostě není třeba říkat nahlas.
Žádný systém však nemůže zůstat navždy stejný. Krize středního věku tuto idylu zpochybňuje tím, že spouští fázi „touhy po nezávislosti“.
Jeden nebo oba partneři mohou začít ostře pociťovat, že jim něco chybí, že se jejich identita rozplynula v roli manžela nebo rodiče. Objevuje se silná touha vymanit se z obvyklého scénáře – změnit zaměstnání, koníčky, společenské kruhy.
Je to období velkých rizik a příležitostí, kdy se vztahy buď rozpadají, nebo se přetavují v něco vědomějšího a svobodnějšího. Pokud pár najde moudrost a odvahu projít touto bouří bez ztráty respektu, čeká ho fáze renesance – oživení citů na nové, nebývalé úrovni intimity a důvěry.
To už není vášeň novoty ani klid zvyku, ale hluboká, dlouho trpěná jednota dvou jedinců, kteří bok po boku urazili dlouhou cestu. Je důležité si uvědomit, že tyto etapy nejsou lineární učebnicí, ale spíše mapou s možnými cestami.
Někde se můžete zaseknout na dlouhá léta, některá etapa může proběhnout téměř neznatelně a do krize se můžete dostat už ve druhém roce manželství. Ale už samotné vědomí, že potíže nejsou anomálií, ale přirozenou etapou růstu, je velkou úlevou.
Umožní vám nepropadat panice při prvním vážném konfliktu, ale říci si: „Dobře, myslím, že vstupujeme do fáze konfrontace. Pokusme se jí projít, aniž bychom se navzájem zničili.
Koneckonců dlouhý vztah není příběhem o hledání dokonalého člověka, ale o tom, že spolu procházíme řadou nevyhnutelných proměn a pokaždé se znovu rozhodujeme být tu jeden pro druhého.
Je to cesta, jejíž cíl je znám jen vám dvěma a mapa se musí kreslit za pochodu, přičemž se někdy mažou staré, nepotřebné poznámky.
Přečtěte si také
- Co je v dlouhodobém vztahu důležitější – vášeň nebo přátelství: jak se mění vzorec lásky v průběhu času
- Když se pomoc mění v kontrolu: tenká hranice mezi péčí a porušením hranic
