Očekáváme od země odpovědi v podobě bujné lány a těžkých plodů, ale její hlas tlumíme.
Hnojíme podle plánu, zaléváme podle kalendáře, ale tichému šumění v podzemním království nenasloucháme, píše zpravodaj .
Země k nám nepromlouvá slovy, ale strukturou hroudy, barvou listu a kroucením žížal, které ne náhodou hromadně opouštějí nepříznivá místa. Jejich útěk není panikou, ale jasnou odpovědí na debatu o vlhkosti, kyselosti a našem chápání půdního života.
Červi, tito neúnavní inženýři ekosystémů, dýchají kůží a jsou citliví na vibrace. Možná slyší nejen blížícího se krtka, ale také hřmot naší lopaty, která nemilosrdně ničí chodby, jež si vytvořili?
Snažíme se jejich práci nahradit hrubou silou a pak se divíme, proč se půda zhroutila do neživého monolitu. Dialog je přerušen – strany si přestaly rozumět.
Přečtěte si také
- Jak měsíční světlo ovlivňuje chuť jahod: zapomenutá poezie noční zeleninové zahrady
- Proč zalévat rajčata mořskou vodou: absurdní nápad, který už funguje
